Michal Kuděj o vlivu koronavirové infekce na ekonomiku

O skutečnosti, že koronavirová epidemie zasáhne celou ekonomiku, snad nepochybuje nikdo. Jde o zásadní exogenní faktor, který byl i pro podniky s vynikajícím řízením rizik zcela nepředvídatelný.

V předchozích obdobích, kdy se ekonomika nacházela na vzestupu se s úpadkovou situací potýkaly zejména podniky, které byly stiženy systémovou poruchou jejich fungování, kterou představovaly zejména nedostatečné marže, nedostatečná tvorba zisku a cash flow a poruchy v řízení pracovního kapitálu. Dnes čelíme situaci, kdy důsledky koronavirové epidemie dolehnou i na podniky, které dosud fungovaly bez větších problémů a žádné úpadkové charakteristiky nevykazovaly. Pro ochranu ekonomiky je třeba využít všech dostupných nástrojů, a to i těch, které zatím nemají pevné ukotvení v našem právním řádu.

V polovině roku 2017 byla do insolvenčního zákona implementována tzv. mezera krytí, jako negativní domněnka platební schopnosti podniku. Její implementaci do legislativy provázela řada mnohdy bouřlivých diskusí ohledně její účelnosti a smysluplnosti. Mylnou interpretací mezery krytí bylo, že je nástrojem oddalování a prodlužování zjištění úpadku pro dlužníky. Nicméně je to jediné čistě ekonomické (kvantitativní) kritérium vztahující se k platební neschopnosti, které má svou oporu v legislativě. Jako vhodné kritérium toho, jestli se podnik nachází v systémové platební neschopnosti či pouze v určitém platebním zadrhnutí se ukazuje právě dříve kritizovaná mezera krytí (byť některé stávající parametry dané zejména vyhláškou Ministerstva spravedlnosti ČR bude zřejmě potřeba podrobit časově omezené revizi). S pravděpodobností hraničící s jistotou se totiž lze domnívat, že řada podniků s v důsledku koronavirové krize do stavu platebního zadrhnutí dostane, aniž by se potýkaly se systémovou platební neschopností.

Dalším nástrojem pro překonání tíživé finanční situace podniku vzniklé v důsledku koronavirové krize by mohla být preventivní restrukturalizace ve smyslu evropské směrnice. Její implementace do národní právní úpravy však teprve probíhá a brzké legislativní ukotvení není na pořadu dne. Je zde však možnost na základě již platné evropské směrnice stanovit „přechodné standardy“, na jejichž základě by mohla být realizována, byť v omezené míře.

Takové „přechodné standardy“ by mohly uvést v živost alespoň ty části evropské směrnice, které jsou již dnes v určité podobě obsaženy v naší právní úpravě. Jednou z takových „částí“ je nepochybně moratorium podle insolvenčního zákona. Pomocí moratoria by mohly podniky, které se v důsledku koronavirové krize dostanou do finanční tísně získat čas (tři, maximálně čtyři měsíce), kdy by v režimu ochrany před věřiteli připravily plán své další existence na trhu, který by obsahoval nutná opatření pro možnost jejich dalšího fungování včetně již zmíněné preventivní restrukturalizace v dnes možné podobě. Lze se totiž s pravděpodobností hraničící s jistotou domnívat, že do svízelné situace se dostanou i podniky, které dosud vykazovaly nejen finanční stabilitu, ale i tvorbu hodnoty. Jinými slovy, disponovaly jak finančními, tak nefinančními složkami going concern.

Dalším vhodným nástrojem, který by mohly podniky využít pro řešení svízelné ekonomické situace v důsledku koronavirové epidemie, je tzv. předbalená reorganizace. Je to sice institut insolvenční, avšak pořád jde o dohodové řešení podniku v tísni a jeho věřitelů. Je však potřeba k takovému řešení přistoupit včas. Z hlediska psychologie se může jevit problematické, že jde o proces v rámci insolvenčního řízení (a tedy zjištěného úpadku, či hrozícího úpadku), který může být pro řadu podniků, resp. podnikatelů psychologicky nepříjemný až nepřijatelný. Tento psychologický problém je však třeba překonat. Za situace, kdy vláda (zcela logicky a oprávněně) z moci úřední uzavírá řadu provozů a podniků na reálně blíže nespecifikovanou dobu, se mohou podniky a jejich vlastníci oprostit od psychologického traumatu řešení exogenně vyvolané finanční tísně nástroji insolvenčního řízení, které jsou k dispozici a mohou vést k obnovení prosperity podniku, který bude nadále nejen finančně stabilní, ale také bude tvořit hodnotu.

Je evidentní, že oběti budou na všech stranách. Je však nutné minimalizovat škody v naší ekonomice, což je nakonec z dlouhodobého pohledu zájem všech ekonomických subjektů včetně věřitelů. Všechny zainteresované ekonomické subjekty by se však měly účastnit na distribuci této oběti, tedy zasažené podniky, které se dostanou do postavení dlužníků, jejich věřitelé i stát. U zmíněných subjektů lze pak míru distribuce oběti smysluplně koordinovat.

Je jasné, že největší dopad bude mít koronavirová krize na malé a střední podniky. Ty je proto třeba podpořit například i tím, že budou mít k dispozici nástroje pro vyhodnocení své ekonomické situace v důsledku koronavirové krize, tedy nástroje, které budou prezentovat jejich ekonomickou kondici před touto krizí, její důsledek a výhled, kdy se jim podaří tuto krizi překonat (jinými slovy, kdy při dané míře distribuce oběti vydělají na ztráty způsobené koronavirovou krizí). Jde tedy zejména o dostupné nástroje včasného varování a finanční analýzy a finančního plánování takové, které budou obecně přijímané (tedy budou mít charakter určit „certifikované metodiky“) a technicky snadno dostupné, například jako internetové aplikace.

Cíl je zřejmý. Zabránit maximálně zániku podniků v důsledku koronavirové krize se všemi dopady na ekonomiku. Proto Centrum restrukturalizace a insolvence Harryho Pollaka Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze vyvine maximální úsilí pro vytvoření nástrojů, metodiky a podnětů pro překonání této nelehké situace. Zejména zaměstnanost lze podporovat různými způsoby, ale nejvíce efektivní je ten, který podpoří zaměstnavatele.

Autor článku: Michal Kuděj