Jaroslav Schönfeld o preventivní restrukturalizaci (přesně po třech měsících)

O Velikonočních svátcích jsem se rozhodl, že si udělám jarní úklid ve svém počítači. Našel jsem v něm odložený a téměř hotový sloupek VŠE o… pro Hospodářské noviny.  Protože téma preventivní restrukturalizace mi tehdy nepřipadalo zrovna super-aktuální, tak jsem ho odložil, abych se k němu možná po čase vrátil a zvážil, jestli ho nějak využiji nebo ho třeba odešlu do virtuálního koše. A takto zpětně s odstupem a hlavně po přečtení posledního odstavce jsem se naopak rozhodl, že ho doplním průvodním komentářem a zveřejním ho na tomtoblogu, aniž bych ten původní text jakkoliv upravil.

Myslím, že je v kontextu aktuálního dění vhodným upozorněním na to, že bychom neměli věnovat veškerou pozornost jen krátkodobým intenzivním záchranným opatřením, byť nijak nesnižuji jejich význam a naléhavost, ale také do svých úvah zahrnout střednědobý pohled na řešení krize. To je na období, na které můžeme nahlížet jako na období účinné rehabilitace a rekonvalescence. Bez toho jen odsuneme problém do budoucna, ztratíme drahocenný čas i zdroje a k definitivnímu ozdravení postižených firem nakonec nedojde.

Preventivní restrukturalizace může být klíčovým mechanismem pro ty podnikatele, kteří v nějaké míře dokázali udržet svůj provoz a je u nich zároveň předpoklad, že mají stále smysluplný konkurenceschopný produkt a že minimálně ve střednědobém horizontu mohou dosáhnout oborově srovnatelných marží a odpovídající ziskovosti. Většina nebo alespoň podstatná část těchto podnikatelů si pravděpodobně i přes zákonný odklad splátek či využití mimořádného moratoria ponese významnou finanční zátěž dál do budoucna, neboť stěží lze očekávat, že na podzim tohoto roku jako mávnutím kouzelné hůlky budou podniky a podnikatelé dosahovat takových tržeb a profitability jako před krizí. 

A právě v ten moment bude aktuální si položit otázku, která je uvedena v posledním odstavci a v poslední větě níže uvedeného článku, který vznikl přesně před třemi měsíci (16. ledna 2020) v době, kdy jsme o rozsahu současné krize neměli tušení. 

Troufám si říci, že bychom i v této nelehké době měli maximálně akcelerovat legislativní práce na transpozici směrnice o preventivních restrukturalizací tak, abychom co nejdříve poskytli naším podnikatelům efektivní mimoinsolvenční nástroj pro řešení finančních problémů dříve, než skončí v úpadku, neboť jak prokázaly naše výzkumy na VŠE, restrukturalizace, která není zahájena včas (preventivně) má malé šance na úspěch, což dokazují neutěšené výsledky moratorií a nízké počty úspěšných reorganizací. 

Tady je onen lednový text: 

VŠE o… preventivní restrukturalizaci 

Preventivní restrukturalizace je pokus zachránit podnik směřující do záhuby a otočit ho z cesty z hrany úpadku zpět mezi živé a pokud možno zdravé konkurenty. 

Zní to jednoduše a lákavě. 

V praxi to bývá oříšek. Několikanásobný oříšek.

Z prosté definice plyne první potíž. V logice věci jde o společnou akci dlužníka a jeho věřitelů – alespoň tedy těch hlavních. 

Existují samozřejmě možnosti prosadit sanaci silou věřitelů, ale to jde pouze v situaci, kdy jim zákon umožní převzít pravomoci rozhodovat o podniku. Což v reálném světě znamená povětšinou v konkurzu a případně (trochu složitěji) v reorganizaci. 

Což ale také znamená, že k tomu, aby věřitelé převzali „moc“ nad podnikem musí být splněny dvě podmínky. Jednak je na tom podnik již je  tak špatně, že soud prohlásí jeho úpadek. O prevenci tak není řeči. A za druhé bylo zahájeno insolvenční řízení. Tedy platí, že „celý svět“ ví, že podnik je ve vážných problémech, protože si to všichni mohou přečíst v insolvenčním rejstříku. Se všemi negativními důsledky, jaké to má pro postavení podniku na trhu a v jeho vztazích k dodavatelům i odběratelům. Říkáme tomu princip publicity insolvenčního řízení. 

K preventivní restrukturalizaci tedy musí mít dlužník chuť. 

Každý, kdo sleduje podnikovou ekonomiku v naší vlasti, ale ví, že přesně tuto chuť dlužníci nemají. Tak dlouho zkoušejí zachránit svůj podnik vlastními silami (nebo také zkoušejí zajistit, aby hlavní aktiva nebyla pro věřitele dosažitelná, čemuž se obvykle lidově říká tunelování), až při skutečném úpadku nebývá co zachraňovat. 

Ostatně ani zákony nejdou preventivní restrukturalizaci v ústrety. Zatímco v případě insolvenčního řízení lze spoléhat na některé daňové a jiné výhody (včetně ochrany celého procesu zákonem a dohledu soudem), při preventivní restrukturalizaci jsou všechny kroky k záchraně podniku „ve vzduchu“. A například pokud věřitel o své újmě sníží pohledávku, čili její část dlužníkovi „odpustí“, aby mu pomohl na nohy, tratí nejen tímto odpuštěním, ale také daňově. A také dlužník onu odpuštěnou částku sice nemusí zaplatit, ale musí ji zdanit, jako by obdržel peníze. 

Já se nad tím nerozčiluji – kdyby jednoduše mohl snížit pohledávku každý jen tak, vznikl by obrovský prostor pro daňové úniky. Ale na druhou stranu potřebujeme, aby vznikly mechanismy, které zároveň umožní zachraňovat podniky včas a zároveň zabrání zneužití takových postupů. 

I proto je velmi důležité, jak se podaří implementovat novou evropskou směrnici o preventivní restrukturalizaci a insolvenci do českého práva. Protože konjunktura nebude věčná a jednou dorazí i krize (!). A tato krize se nás zeptá, jestli máme kvalitní mechanismy umožňující zachraňovat firmy včas.